Když se vůči něčemu máme potřebu vymezit, je v tom vždycky kus odmítnutí. Zažíváme to denně, většinou to vnímáme zejména ve vztahu ke svému okolí, často i k sobě. A jako na potvoru nám nedochází, že se řítíme přesně tam, kam nechceme.
Vzpomeňte si, kolikrát v životě už jste si řekli, ten nebo ta to dělá blbě, až to bude na mě, budu to dělat jinak. Většinou už se takto začneme vymezovat v dětství vůči někomu z rodičů, sourozencům, kamarádům a přátelům, různým „autoritám“. A potom to pokračuje ve škole, v práci, všude. A nakonec zjistíme, že to aplikujeme i sami vůči sobě – vezměte si, kolik věcí se vám na vás samotných nebo na tom, jak jste něco udělali, nelíbí. Potom máte na mysli: „příště (a hlavně já) to udělám líp.“ :-))))
A tak z vnitřního odporu k čemukoliv/komukoliv ve světě včetně sebe vzniká představa, že já (ego) to budu dělat líp až… Potom přijde nebo připustíte příležitost a máte pocit, že to konečně můžete dělat podle svého a jdete s vervou do toho. No, a za chvíli, světe div se, zjistíte, že se vám to nějak nedaří. Pokud máte dostatek zdravé sebereflexe, tak si uvědomíte, že děláte v jiných barvách to samé, co jste tak nesnášeli u svých rodičů, šéfa, kolegů, ale i co jste vnímali jako chybu u sebe. A hlavně, že konáte z ega.
Klíčem ke zdárnému průchodu takovými situacemi je absence jakéhokoliv odporu vůči okolnímu světu, protože vždycky jde o odpor vůči nám samým, něčemu v nás, co nechceme vidět. Chceme-li napravovat svět vč. sebe (ega, osobnosti), chceme napravovat tu část sebe, kterou, většinou nevědomě, nepřijímáme nebo přímo nenávidíme. Čím je odpor větší, tím horší je naše zkušenost s vlastními pokusy napravit svět a sebe v něm. Je totiž v nás a neutečeme před ním, ani ho nepředěláme. Jediné, co nám zbývá, je ho přijmout se vším všudy a začít ho milovat. Vždyť jsme to my sami. Jedinou překážkou je ego (osobnost), zejména jeho utkvělé představy o čemkoliv.
A jak z toho začít vybředávat? Třeba jen tím, že na tom, co nás nejvíc žere, začneme za každou cenu hledat něco pozitivního. V tomhle úsilí je třeba vytrvat, neboť změna našeho světa většinou nepřijde hned, ale postupně díky tomu, že postupně vysíláme stále prospěšnější energii. Jak se z lesa volá…. :-))))
No, tak asi tolik k vymezení a následnictví. Z určitého úhlu pohledu je to holý nesmysl, zase jenom kategorie lidské mysli, ve kterých je snadné se ztratit a zapomenout na sebe, tj. na čiré bytí. Proto: neberme svou osobnost, svoje role, ani svoje okolí tak vážně. Je to jen hra, kterou můžeme procházet s úsměvem a být jejím vědomým pozorovatelem. A neznamená to nekonání.
♥ Martina
Přehled textů zde.
Přihlášení k odběru novinek Pozvolna k sobě zde.
Objednat konzultaci/terapii zde.