Samota a partnerství
Jsme nejraději sami nebo se samotě snažíme za každou cenu vyhnout? Nebo je nám dobře tak, jak jsme, a je jedno, jestli jsme právě sami nebo ne? Všechno je možné.
A co naše duše a její vědomá a nevědomá část? Když zaměříme pozornost na vnitřní klid, vnímáme jen přítomnost, propojujeme se se svou vědomou částí, řekněme vědomou částí naší duše. Zkuste to a uvědomte si, co v takové chvíli cítíte? Je to samota? Ve stavu uvědomění si sebe samotu nezakusíte, protože vaše vědomá část ví, že není nikdy sama, že jenom je, tady a teď, naplněná pestrostí života, a na okolnostech nezáleží.
Pocit a představa samoty jsou produktem nevědomé části nás, naší duše. Tahle nevědomá část si myslí, že je tělem, projevem hmoty, který obsahuje i méně hmotnou osobnost (ego). A právě v tom je kámen úrazu.
Zkuste pozorovat, jak běží myšlenky, emoce a jak na to reaguje tělo. Zjistíte, že mysl, emoce i tělo jsou přímo propojené, že myšlenky se přes emoce projevují v těle. Zároveň si uvědomujte „to nejsem já“. Vědomá část duše tělo tohle všechno pozoruje, je s tím taky propojená a navíc někde vzadu cítí, že má šanci časem splynout s oceánem všeho jako ta někdy zmiňovaná kapka.
Tak proč se většinu času ztotožňujeme s tím, co nejsme my a pozornost své vědomé části nedáváme téměř žádnou? Aby nám tohle celé došlo. A dojít nám to může, když si uvědomíme, že je v nás někdo, kdo celý ten proces života neustále pozoruje a dojde nám, že tenhle „pozorovatel“, „vnímatel“, „vědomá část duše“… vyvstává z toho, co jsme skutečně my, z nekonečného vědomí a směřuje ke zmíněnému splynutí s ním.
Touha například po partnerovi nebo, na druhé straně, touha být sám/sama za každou cenu, jsou programy, které nám neslouží a oba jsou dvěma stranami téže mince v našem duálním světě. Zároveň bývají dokonalým zdrojem životní nespokojenosti. Dá se říct, že ten původní program života je touha vědomí po sobě samém, po tom, poznat samo sebe.
Zkuste se uvolnit a dát všemu prostor, ať se to vyvíjí samo. Když chceme nebo naopak nechceme partnera za každou cenu, vycházíme z nedostatku a vzniká v nás obrovský odpor, kterým přitahujeme opak toho, co bychom si tolik přáli, protože tomu, co nechceme, věnujeme maximum pozornosti. V případě touhy po partnerovi tak přitahujeme jeho absenci a naopak.
V případě touhy po tom, mít partnera věnujeme větší pozornost samotě, tím paradoxně nabíjíme program strachu ze samoty a samotu přitahujeme. V případě odmítání nebo strachu z partnerství nabíjíme program tohoto strachu nebo odmítání a můžeme přitahovat právě partnerství, která nám toho tolik o nás ukazují nebo mít pocit, že stále nejsme dost sami a být třeba neurotičtí z kohokoliv, kdo se ocitne v naší blízkosti. To, jak to funguje do detailu u jednotlivců, je velmi variabilní. Neuvědomujeme si, že vlastně v obou případech odmítáme a máme strach sami ze sebe. Strach z toho, že naše osobnost (nevědomá část duše, ego) ztratí kontrolu nad tím, čím skutečně jsme. A neuvědomujeme si, že je to strach z něčeho, co nemůže nastat.
Zkusme se na touhu po jednom nebo druhém vykašlat a v klidu pozorovat, co se bude dít, když se takhle uvolníme. Potom můžeme časem být tím, čím skutečně jsme a umožnit, aby přišlo, co přijít má…
Berte to, jako pokus o vyjádření toho, co se nám děje a mějte na paměti, že přesně to nepůjde vyjádřit nikdy, protože to teď je tím textem nějak uchopené do slov a navíc přes můj filtr.:-)))
♥ Martina
(22. 6. 2023)
Přehled textů zde.
Přihlášení k odběru novinek Pozvolna k sobě zde.
Objednat konzultaci/terapii zde.