Vezměme to přes omletý, i když dost přesný, příměr k zrcadlům a zrcadlení.
Hra zrcadel začíná v dětství, kdy postupně zapomínáme, kdo jsme a přecházíme na orientaci na vnější svět. Ztotožňujeme se čím dál víc s obsahy naší mysli, s představami o tom, kdo jsme.
Naším vnějším světem v dětství je v první řadě rodina, později kamarádi, přátelé, partneři, naše vlastní děti, uvědomujeme si, že navazujeme na své předky, rod, ať už v jakémkoli pojetí.
Okolní svět nám ukazuje nás samé, čím blíže, tím neodbytněji. A my tolik nechceme dívat se do zrcadel, která nám ukazují, kdo si myslíme, že jsme, a jsou příležitostí si postupně uvědomovat, kdo nejsme/jsme skutečně. Jenže, nejprve trpíme a netušíme, jak obrovskou příležitost nám naše okolí nabízí.
Trpíme proto, že naše mysl z bolesti utrpení sama vyrábí, my se s ním z podstaty ztotožňujeme a sami se utrpením stáváme. To je ten kámen úrazu. Když trpíme, ani si nejsme schopní uvědomit, že bolest není utrpení, že bolest je pořád jen bolest a pomíjí stejně, jako všechno ostatní. Utrpení vyrábíme tím, že na bolest orientujeme svou pozornost a velkou část našich myšlenek.
Měnit se všechno začíná, když si uvědomíme, že nás něco bolí a že trpíme, a začneme se na bolest a utrpení dívat jako na objekty. To je první krok k osvobození.
Do té doby pro některé lidi z našeho okolí může platit ono rčení „Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju.“ Jde nejprve zpravidla právě o rodinného příslušníka, později o pracovní, přátelské a partnerské vztahy. A projevuje se to tím, že někoho nebo něco nemůžeme vystát a nejradši bychom ho/ji/je neviděli a spolu s ním všechno, co nám způsobuje. V širším pojetí jsou to potom celé situace, které se nám stále opakují, dokud nepochopíme.
Jenom nám tak trochu nedochází, že ten na koho chceme hodit tu deku nebo ho zabijeme, jsme my sami, resp. ta část nás samých, která je zmítána strachem o přežití. Vždy jde o strach, a když se podíváme na jeho prvotní příčinu, je to vždycky strach o život samotný, ať už jsou naše představy okolo jakékoli.
Zkuste se podívat na všechno, co říkáte o druhých tak, jako byste to říkali sami o sobě. Když k sobě budete upřímní, přijdete na to, že mluvíte přesně o tom, co jsou vaše vlastní slabiny, i když jste si je do té doby neuvědomili. Neuvědomili jste si je právě proto, že se jich tolik bojíte, něco ve vás je nechce vidět. Zkuste to, protože v uvědomění a přijetí vlastních slabin jako své přirozené součásti, je právě největší síla pro život. Už se potom není čeho bát.
To, co ve svých životech řešíme konkrétně, bylo dosud hodně dáno právě tím, co se předává v celých rodech a rodinách. Ale nemusí to tak být. Stačí si svoje slabiny uvědomit, přijmout a nechat je ať jsou. Potom nás přestávají brzdit, protože o nich víme a můžeme jim přestat neuvědoměle věnovat pozornost, kterou jde využít mnohem lépe.:-)
Svou pozornost věnujme raději tomu klidnému, neměnnému, věčnému, co je v každém z nás. To je naše skutečná podstata, vše přesahující vědomí, ze kterého se díky našim dosavadním traumatům může zrodit naše největší síla. Tak ji využijme. Život je krátký na to, abychom svou pozorností a celým životem tak plýtvali.
♥ Martina
Přehled textů zde.
Přihlášení k odběru novinek Pozvolna k sobě zde.
Objednat konzultaci/terapii zde.