Tentokrát se vynořilo téma přijímání a došlo k uvědomění, že proces přijímání lze vnímat jako určitý základ života, na kterém stojí naše bytí, naše existence. A to jak ve smyslu hmotném, tak i nehmotném.
Lze to vnímat tak, že nepřijetí čehokoliv ve fyzickém světě, znamená nepřijetí i ve světě nehmotném, vše je jedno a fyzické se s nefyzickým přímo ovlivňuje a je s ním neoddělitelně propojené.
Je totiž úplně jedno, jestli něco odmítáme, tj. nepřijímáme, nebo opak odmítaného velmi silně chceme. V obou případech jde o postoj vytvářející odpor, kterým přitahujeme právě to nechtěné, protože chtění opaku vychází z toho, co nechceme. Jde především o to, že vysíláme velmi silnou emoci s danou skutečností nebo obavou spojenou a vibrace této emoce rezonují s nechtěným a přitahují ho.
Jediná možnost, jak se z tohoto kruhu vymanit je, přijmout všechno v životě právě takové, jaké to je právě teď. Beze zbytku. Cokoliv v životě přichází, muselo být samotným životem/vědomím přijaté dřív, než jsme to mohli nechtít. Prostě jen proto, že to existuje. A my, jako odděleně se vnímající člověk, nemáme žádný vliv na to, jestli nás něco mine nebo si něco přitáhneme. Ano, nemá smysl něco nechtít nebo naopak chtít. Je to jedno.
Nakonec dojdeme k tomu, že velké tajemství života je to, že se všechno děje přesně tak jak má a nemůže se to dít jinak, protože to je život a tím jsme úplně všichni a neoddělitelně. Bytí je naše jediná jistota. A chtěním nebo nechtěním si jen „komplikujeme život“. A navíc, ani nemá smysl řešit, jestli jsme právě jednali z principu života nebo z nějakého nefunkčního vzorce získaného výchovou, protože to nemůžeme ovlivnit. Podstatné je si uvědomovat. Uvědomovat si přítomnost, běh života se vším všudy v každém okamžiku. Vše se jen děje a my to vnímáme.
Nemusí se to všem líbit, ale neustále docházím k tomu, že všechny terapeutické metody jsou pomůcka pro mysl, která zpravidla po čase přestává fungovat. Přesto tu mají své místo na cestě každého člověka, který je využívá ať už jako klient nebo jako terapeut. I tyto dvě role jsou nakonec jedno. Obohacujeme se v těchto rolích navzájem. Zase jen další projev života.
Jde jenom o to, neulpívat na nějaké metodě a nezavrhovat jiné. Dál plout volně životem a nechat ho proměňovat a brát ho takový jaký je. Protože i svoboda jako spousta jiných věcí je jenom představa tvořená myslí a až později docházíme k tomu, že je to vnitřní stav, který prostě jenom je jako mnoho dalších vnitřních stavů, které se proměňují a nikdo nám je nemůže vzít, protože jsou součástí života a život jsme my. Jsou to jen vjemy lidského těla na pozadí nekonečného života/vědomí/boha…
Jednoduše: došla jsem k uvědomění, že jako člověk ani nemůžeme něco nepřijmout. Z pohledu života to prostě není možné, jsme jeho neoddělitelnou součástí. Individuální mysl, která je oddělená sice nepřijímat může podle libosti a s představou, že má svobodnou vůli. Jenom však v duálním světě komplikuje cestu životem sama sobě a fyzickému tělu, které jako oddělené vnímá a ztotožňuje se s ním. A tím, jak si to komplikuje, se postupně učí splynout se životem a postupně se učí život přijímat, až ho přijme jen takový jaký je právě teď. Ohromná úleva. :-)))
Ale dost bylo řečí, prověřujte sami a nevěřte všemu, co někdo říká. Na vyjádření pravdy jsou slova krátká, protože vycházejí z duality.
♥ Martina
10. července 2024
Přehled textů zde.
Přihlášení k odběru novinek Pozvolna k sobě zde.
Objednat konzultaci/terapii zde.