Každý z vás by občas nejspíš potřeboval nebýt vidět, nejlépe úplně zmizet z povrchu zemského.
Třeba na procházce lesem, když někoho míjíte a nechcete ho ani potkat, protože tam chcete být sami a máte pocit, že je všude strašně moc lidí a berou vám klid.
Nebo třeba nechcete být vidět na koupališti v plavkách, protože jste přesvědčení o tom, že se na vaše „pneumatiky“ nedá koukat a závidíte někomu, kdo je kost a kůže a netušíte, že jemu na něm samotném vadí právě to, že je moc hubený.
Nebo nechcete být vidět třeba cestou z práce na cestě k východu, protože nechcete potkat někoho z vám nepříjemných kolegů, a tak radši jdete komplikovaně zadním vchodem.
A dalo by se pokračovat do nekonečna dál.
Je to ale jednoduché a nemusíte si komplikovat život. Stačí si uvědomit třeba to, že všichni jsme jedno bytí, jedno vědomí, které není nijak oddělené. Oddělujeme se od něj my díky egu (osobnosti), jeho myšlenkám a představám o tom, jak bychom my a svět okolo měli vypadat nebo působit. Neustále něco hodnotíme, jsme se sebou i s okolím nespokojení a často vůbec neznáme stav, kdy se nic neřeší, mysl je uvolněná a všechno jenom je…
Dnes jsem zase chtěla být v lese neviditelná. A to tak, že jsem v uctivé vzdálenosti obešla lavičku, kde si povídaly dvě ženy. Asi zavnímaly, že nechci být rušena, ani nechci rušit a bylo to ze mě tak cítit, že když jsem je míjela, jedna z nich velmi nahlas řekla „dobrý den“. Odpověděla jsem a hlavou mi prolítlo „Proč zdraví, když dvou lidí, kteří je míjeli přede mnou si ani nevšimly?“. Záhy mi to došlo: jak mi život přinesl příležitost hlubokého pochopení dalšího programu, který má hodně z nás. Programu „neviditelnosti“.
Vychází z toho, že se za něco na sobě stydíme a je nám kvůli tomu nepříjemná pozornost okolí. Ve skutečnosti se jen nechceme dívat sami na sebe. Na svoje tělo, svoje myšlenky atd. Já dnes šla do lesa za klidem, proto jsem se lidem vyhýbala. Jenže, všichni jsme jedno vědomí, které se vnímá přes projev našeho přístroje, kterému říkáme člověk. Ve skutečnosti jsme jen my a co vnímáme je iluze zprostředkovaná vnímáním člověka. Tak za co se stydět nebo co odmítat, když jsme všichni jedno?
Díky tomuhle vhledu nastalo ve mně velké uvolnění. Nikdo se nemá za co stydět nebo něco nenávidět, odmítat, být s čímkoliv nespokojený. Jenom jsme a jsme tak správně. S vyhýbáním v lese je konec. Stačí jen uvědomovat si sebe jako čiré bytí – potom není co soudit. :-)))) ♥
Přehled textů zde.
Přihlášení k odběru novinek Pozvolna k sobě zde.
Objednat konzultaci/terapii zde.