Obvykle za domov považujeme místo, kde bydlíme, odkud denně ráno odcházíme a opět se tam vracíme k odpočinku. Představujeme si, že nám má dávat pocit bezpečí. To je ve zkratce běžné vnímání domova v obecném smyslu.
Může se ale stát, že kvůli vyhodnocení dění ve vnějším světě toto místo za domov považovat přestaneme, nebo se nám domov ani nepodařilo vytvořit. Místo, kam se vracíme přestane být, nebo ani nikdy nebylo, místem odpočinku a uvědomíme si, že nás pobyt doma vlastně vyčerpává. Proč?
Odpověď asi už tušíte. To, co se kolem nás děje, většina z nás vyhodnotí jako dobré nebo špatné a začne se podle toho hodnocení chovat. A nejen doma, ale všude, kde pro to má hlava prostor a kde se vnitřní pozorovatel ztotožní s obsahem mysli, představami a věčnými nářky ega. Nejsme totiž v přítomnosti, ale řešíme v hlavě stále dokola minulost nebo budoucnost.
A tak se z domova, který jsme si původně vybudovali, často i ve spolupráci s partnerem, podle svých představ, stane velmi snadno místo, kde nedokážeme vydržet. A viníme z toho, no co jiného, než okolí, ať už jde o vnější podmínky, nebo dokonce partnera samotného. Doma jsme se postupně přestali cítit jako doma.
Jak z toho ven? Nejprve si uvědomit situaci a přijmout ji takovou, jaká je právě teď a uznat, že je to výsledek jenom našich dosavadních postojů, myšlenek a rozhodnutí. Neschopnost doma vydržet se váže přímo k myšlenkám, ke kterým se v duchu stále vracíme a které stále běží hlavou jak na kolovrátku, a vyvolávají nepříjemné emoce.
Dalším krokem je, přestat rozvíjet tyhle toxické myšlenky, nechat je být, jen je pozorovat, nevyčítat si je, nechtít se jich zbavit. Jen tak mohou odplynout a přestat nepříjemné emoce vyvolávat. Když je nebudeme chtít, jenom dosáhneme opaku. Tj. i tentokrát jde o přijetí. O přijetí stavu své mysli právě takového, jaký teď je.
Dalším stavem, ke kterému je třeba směřovat pomyslným třetím krokem je bytí v přítomnosti, bez myšlenek. Nejde to najednou, ale jde v podstatě o dost důsledný trénink s laskavostí a pochopením k sobě a ke světu. Všechno, co tu popisuju, se totiž děje samo, nejde se do toho nutit. Vede nás k tomu, nejprve podvědomá, touha po poznání sebe samých. Učíme se to právě uvědoměním si vnitřního pozorovatele, něčeho v nás, co stále vnímá, co se v nás i okolo nás děje. Uvědomujeme si díky němu, že nejsme tělo ani ego, ani myšlenky, které produkuje, ale že jsme tím, z čeho sám pozorovatel vyvstává jako funkce, že jsme vědomí.
A co domov? I pocit domova tkví v bytí v přítomnosti. Když budeme ve své bytosti v přítomní právě tady a teď, jsme doma. Potom můžeme být doma kdekoliv a s kýmkoliv.
Přeju, ať se vám daří.
♥ Martina
Přehled textů zde.
Přihlášení k odběru novinek Pozvolna k sobě zde.
Objednat konzultaci/terapii zde.