Miluju svoje tělo :-)

Dnes se s vámi podělím o vlastní zkušenost  o tom, jak výmluvné dovede být naše tělo. 🙂

V pondělí 3. května ráno si ještě v polospánku uvědomuju, že je něco špatně v oblasti křížové kosti a zároveň mě zčista jasna začíná sužovat dráždivý kašel. Ptám se, co se děje a přichází mi:

„Kašel je alergická reakce na svět, který sis sama vytvořila.“ Letí mi hlavou, že to sedí. Poslední dobou už mám plné zuby způsobů, kterými jsem se naučila existovat v nouzovém stavu. Je mi jasné, že je to na mě. Musím se rozhodnout a začít žít jinak. Nově. Přichází úleva, kašel mizí. Jen jsem udělala rozhodnutí.

Se svaly za křížovou kostí je to „na dýl“, nejprve to bolí opravdu hodně. Zase přichází informace: „Uvědom si a doceň svoje zázemí“. Týká se to hmotného zajištění i vztahů. Zase mi dochází, jak moc jsem zabředla do systému života „z ruky do huby“ a zejména v posledních dnech už jsem z toho pěkně otrávená.

Zase to je o docenění toho, co mám, a uvědomuju si, že mi vlastně nic nechybí. Základní potřeby jsou jakž takž zajištěné, a vztahy s rodinou a přáteli jsou v tuto chvíli to nejdůležitější. Tak na co si vlastně stěžuju? Měním úhel pohledu. Osamělý život mi už nepřipadá tak osamělý, skutečnost, že se už rok protloukám s pomocí blízkých lidí od složenky ke složence, naznačuje, že je nutné změnit postoj a postavit to celé jinak. PRÁVĚ TEĎ MÁM VŠECHNO, CO POTŘEBUJU. A vůbec to není špatné. Dělám práci, která mě baví. S lidmi, s nimiž se vídám, mám opravdu dobré vztahy, nájem na tento měsíc zaplacený, jíst také co je, takže se rozhoduju k tomu, že zase je to další level BYTÍ V KLIDU. Mám za poslední rok za sebou mnohem náročnější situace. Navíc, styl mé práce se čím dál více vyvíjí směrem, který je unikátní, protože je to přesně ten můj.

To by bylo k úrovni mysli. V podvědomí mám tyto záležitosti srovnané a dobře vím, že letos bude hlavním úkolem uvést vnitřní změny do života, do hmoty.

A TO NEJLEPŠÍ NA ZÁVĚR:

Hned na to mi záda připraví dobrý vtip. Protože plánuju zasadit na balkóně bylinky, jdu s batohem do květinářství pro 20 litrů substrátu. Záda bolí, ale nějak cítím, že to bude v pohodě. Trochu zaváhám, když zjistím, jak je pytel těžký, ale nakonec si ho nakládám do batohu a odcházím.

PO PÁR KROCÍCH ZJIŠŤUJU, ŽE MĚ NIC NEBOLÍ. Jsem překvapená. Říkám si, že když to nebolí, využiju toho a projdu se. Tak mířím do lesa. Je teplo, potkávám lidi, kteří si užívají slunečného dne v lese a jsou tak nějak všichni „na lehko“. A já si to tam štráduju s dvacetilitrovým pytlem hlíny na zádech. Dochází mi zpráva mého těla. “Za poslední rok jsi odlehčila duchu i mysli, teď potřebuješ dát víc zabrat tělu.“ UVĚDOMUJU SI TU GENIALITU. CELÉ TO JE JENOM O ROVNOVÁZE. Z lesa se vracím vesele, protože přesně vím, co a jak mám cvičit a vím, že jdu správným směrem. Poslední měsíce jsem se, asi vlivem všech těch změn, v tom, jak to dotáhnout na hmotné rovině, co cvičit a podobně, dost plácala.

A jak to vypadá dnes? Záda už nebolí a pomalu ruším svůj covidový svět. Tak mi držte palce. 🙂

Přeju hodně štěstí v tom samém a držím palce i já vám všem.

Srdečně

Martina