
Překvapivé objevy zkoumající hlubiny oceánů posouvají naše chápání života pod hladinou na novou úroveň. Kanadský tým vědců pomocí vlastnoručně sestavené flotily autonomních robotických bójí dokázal vytvořit jednu z nejucelenějších odhadů biomasy fytoplanktonu – neviditelných motorů oceánu. Tato biomasa dosahuje přibližně 314 teragramů, což odpovídá neuvěřitelným 346 milionům tun.
Pro srovnání – to je váha srovnatelná s 250 miliony slonů ukrytých pod hladinou moře. Data pocházejí ze sítě speciálních autonomních přístrojů, které mapovaly vodní sloupec od povrchu až do hlubokého oceánu.
Počítání pod vlnami

Síť Biogeochemical-Argo (BGC-Argo) představuje soubor robotů, které se volně pohybují a analyzují vodní sloupec. Každá z těchto bójí měří světlo, rozptyl částic a další biogeochemické signály, které vědcům umožňují přesně zjistit, kde a kolik fytoplanktonu se v oceánu skrývá.
Během času tato flotila nasbírala přes 100 000 vertikálních profilů, čímž vytvořila dynamickou, trojrozměrnou mapu živé uhlíkaté biomasy v moři. Tyto autonomní platformy fungují i tam, kde satelity selhávají: v zakalených, tmavých hloubkách, pod mraky, mořským ledem a během bouří.
Analýza biomasy ve vodním sloupci tak zachytává „ztracený“ fytoplankton, který satelity běžně přehlížejí. Nový odhad okolo 346 milionů tun podtrhuje, kolik života a uhlíku oceán ukrývá pod lesklou hladinou.
Tyto drobné organismy produkují zhruba polovinu kyslíku, který dýcháme. Navíc významně přispívají ke stabilizaci klimatu, protože pohlcují CO2 z atmosféry. Jejich počet i rozmístění ovlivňuje rybolov, příbřežní ekosystémy a dlouhodobou rovnováhu chemie oceánu.
Proč rekordní poznání přišlo od robotů

Satelity sledují barvu oceánu a z chlorofylu u povrchu odvozují přítomnost fytoplanktonu. Ovšem mnohé jeho růsty probíhají ve větších hloubkách, v tzv. „maximálním chlorofylu“, kde světla je málo, ale živin dostatek. Navíc satelitům brání v přesnosti trvalé zataženo, mořský led či opticky složité vody u pobřeží.
BGC-Argo všechny tyto mezery doplňuje sběrem vzorků ve dne i v noci, v čistých i zakalených vodách a ve všech hloubkách. Výsledkem je přesnější a detailnější obraz biomasy v hloubce, který skvěle doplňuje data z vesmíru. Tento objev je proto klíčovou částí skládačky pro klimatologii.
Přesnější údaje o biomase zlepšují modely zachycování uhlíku a zpětných vazeb atmosféry. S lepšími daty se spolehlivěji předpovídá oteplování oceánů, úbytek kyslíku i změny produktivity. To je zásadní pro dlouhodobé politiky, které plánují rybolov, uhlíkové účetnictví a ochranu ekosystémů. Jak poznamenala vědecká skupina odpovědná za analýzu: „S jemnějším pohledem pod hladinu objevujeme mnohem větší a proměnlivější zásobu živého uhlíku, než jakou satelity naznačovaly.“









