Umírněné vnímání vztahu: otec, matka, ostatní lidé i my sami

Zůstaňme v dualitě a mějme při tom na paměti, že u otce jde zase o jednu stranu mince, na jejíž druhé straně je matka. Zároveň oba, jako my všichni, mají v sobě zahrnuty obě energie – mužskou i ženskou, jenom každý v jiném poměru. Ve skutečnosti moc nezáleží na tom, jsme-li muž nebo žena.

Otec je tedy, na určité rovině, mužská, aktivní energie. Někdy je tak v naší kultuře nazýván i Bůh, ale jen tak na okraj, v některých kulturách má Bůh jméno, které ukazuje na energii ženskou… Do toho se teď ale nechci pouštět, asi je to o tom, že těmito slovy popisujeme jednotu prostředkem duálního světa, jazykem.

Problém přijetí individuálního mužství nebo ženství je problém představ naší mysli o nás samých, které jsou ovlivněny vnějším prostředím od nejširšího po nejužší. mám na mysli lidskou společnost spolu s životními podmínkami, které z ní vyplývají. Býváme přesvědčeni, že na nás je něco špatně. Jsme v ovlivnění představami společnosti, v níž žijeme, které se prolínají do našich individuálních mentálních vzorců/neprospěšných programů a tím do našich představ a myšlenkových konstrukcí.

Ve skutečnosti je základem přijmout sebe přesně tak, jak jsem. Tady a teď. Představy o přijímání mužství nebo ženství bývají myšlenkovými konstrukcemi, které nevedou k pravdě. Jde o to, přijmout svoje tělo na všech úrovních se vším, co k němu patří, tj. se všemi jeho projevy, vzhledem, s aktuálním poměrem mužské a ženské energie, s celým jeho nastavením. A nebát se obě energie v odpovídajících okamžicích přirozeně projevovat, což s sebou nese potřebu vystupovat právě ze zmíněných programů.

Vycházejme z toho, že naše bytost, její jemněhmotná i hrubohmotná složka, představují energetické nastavení, které jsme si sem pro tuto existenci přinesli, včetně biologického pohlaví, místa a času narození… I fyzické tělo je energie.
Například změny fyzického těla jakýmkoliv lidským zásahem, ať už použijeme myšlenku nebo třeba operaci, jsou možné a většinou vycházejí z představ naší mysli o tom, jak by naše tělo mělo vypadat a přímo souvisí s obsahy naší mysli, které bývají zahlceny myšlenkami, které jsou produktem neprospěšných mentálních vzorců. Pokud něco chceme měnit, nepřijímáme to takové, jaké to je a pokud to měníme, v jistém smyslu vždy používáme určitý druh magie. Magií se dají nazvat všechny berličky, které nám pomáhají posunout se.
Pozor, berličky nejsou nic špatného a k posunu pomáhají zejména díky tomu, že v důsledku umožňuji uvolnit mysl. Jen jde stále o „tlačení na pilu“, ale i to je přirozené, dokud to nejde jinak. Je úplně jedno jestli se v dané chvíli kloníme například k západní medicíně nebo přírodním způsobům, podstatné je, že jsme pro sebe tady a teď nalezli cestu, kde zmizí aspoň část myšlenkového odporu, vlastně „cestu nejmenšího odporu“.

Vše, co v životě máme, si přitáhlo naše původní nastavení a všechny situace i lidé okolo nám geniálně pomáhají projít vším, co je díky tomuto nastavení „naplánováno“, resp. zakódováno v naší DNA. A tak i lidé okolo nám hrají, co potřebujeme a stejně tak my jim. Nejsilněji na nás působí nejbližší lidé, tedy i rodiče.

Navzájem si tak pomáháme, ať děláme, co děláme. Často to nebývá podle představ našeho protějšku nebo nás samých. S těmi nejbližšími si navzájem do života prostě přinášíme přesně to, co potřebujeme pro svůj růst. A na úplném začátku naší existence na Zemi jsou to naši biologičtí rodiče.

I proto se asi říká, že aby člověk mohl žít podle sebe, nechávat život plynout, nic netlačit, musí nejdřív přijmout svoje rodiče…

Věnujme ještě pár slov vztahu s otcem. Je to jako se všemi ostatními lidmi. Co nás štve na otci, štve nás na nás samých, čeho si na něm ceníme, toho si ceníme sami na sobě a tak dál. Ti nejbližší nás učí nejvíc, proto vztah s otcem můžeme vnímat nejproblematičtěji nebo naopak. Je to tak i s nejlepším tatínkem na světě z předchozího mailu! Je v tom jeden háček. I svého otce vnímáme přes filtry svých programů, které jsme částečně převzali i od něj. Proto jsme v jakémkoliv problému i idylce společně s ním jakoby zapouzdření a je nám v tom hodně špatně nebo hodně dobře.

Otázkou je, jak z pouzdra vyhlédnout a naučit se z něj vystoupit. Cesta každého z nás je i v tomto jiná a děje se postupně. Nakonec sebe i všechny ostatní lidi můžeme vnímat i milovat stejně. To lze, žijeme-li v přítomnosti, kdy jen jsme, a na přemítání pod vlivem zmutovaných mentálních vzorců není prostor. Mimochodem, v přítomnosti proto není prostor ani pro jakoukoliv magii. Přijímáme vše, co přichází tak, jak to přichází a konáme přesně, jak je třeba.

Cokoli děláme druhým lidem, děláme sobě, protože jsme všichni propojeni jediným vědomím s nekonečným potenciálem. Už chápete, proč právě UMÍRNĚNÉ vnímání vztahu? Vidíte, zase končím tady. Jako by moje úvahy ani jinam vést nemohly. 🙂

Hezké letní dny všem

Martina

Přehled článků 2022 zde.

Přihlášení k odběru novinek Pozvolna k sobě zde.

Objednat konzultaci/terapii zde.

Přihlásit se na setkání zde